úterý, září 06, 2016

Praha je náročná

A tak jsme se po delší době vydali se Štěpánem do Prahy. V sobotu, ráno, vlakem. S bolavýma nohama v šest ráno běžet bylo fakt peklo. Ufunění jsme usedli do vlaku a kochali se probouzející krajinou. V Plzni nás čekal přestup a já stála ve vlaku v místě pro jízdní kola, až se Štěpán vrátí s verdiktem ,,Našel jsem nám kupéčko.'' Sice bylo pro rodiny s dětmi, ale celou dobu nás nikdo nenavštívil a my si užívali luxusu v podobě zásuvek, stolečku s potiskem dětské hry, klimatizace a pravidelného hlášení o tom, kde se nacházíme (přes veškerou snahu ta ženská nešla ztlumit). Po příjezdu jsme si na nádraží koupili špaldové sušenky, které chutnali jako esíčka a šli na metro. Ale o to tu nejde...

Praha mi přijde hrozně složitá a náročná. I když si někdo může myslet, že se člověk pořádně nenachodí, když je možnost se všude dopravit metrem, autobusem a nebo tramvají, tak já to mám jinak. Možná jsem jediná, možná taky ne. Ale všechno mě hrozně unavuje. Vystupování a nastupování, stání na eskalátorech, procházky po Václaváku... V sobotu jsem musela dělat večeři v sedě na kuchyňské lince, jak hrozně mě bolely nohy. V neděli jsme pořádně nikde nebyli a já zívala v půlce dne. A asi to svým způsobem působí i na můj mozek, protože si pořádně nedokážu poskládat za sebou, kde jsme určitý den byli.

Sobotní Wokin a nedělní Pasta Krusta.
Strach na denním pořádku
Cestou autobusem na Suchdol to na mě nějak padlo. Strach a úzkost z toho, že za několik týdnů tady budu jezdit až moc často a hlavně sama nebo alespoň ne se Štěpánem. Pořád si říkám, jak to bude fajn, budu objevovat Prahu, kupovat si dobrou kávu a jídlo, ale skutečnost je taková, že já nechci tohle dělat bez něj. Vždycky jsme tam byli spolu a všechno jsme prozkoumávali spolu a já se toho mám najednou vzdát? Osamostatnit se je pro mě těžká věc.

Jsem plná otázek, na které mi nikdo nedokáže zodpovědět. V jednu chvíli si chci sepsat, co všechno si budeme muset se spolubydlící na kolej pořídit, od maličkostí jako je příbor, přes nádobí až po sprcháč. Ale pak mi dojde, že mám doma oblíbené věci, které patří do mého běžného života. Spím s plyšovým hrochem, kterého jsem dostala od Štěpána k výročí. Mám si ho vzít na kolej? Ale co když ho budu chtít mít doma přes víkend? Který polštář si tam mam vzít? A co hrneček, ten ze Starbucks s potiskem Prahy nebo New Yorku? Co když si budu chtít něco číst, ale budu to mít doma?

A vím, že budu brečet. Teď, za pár dní, před odjezdem a možná i první noci na koleji. Nejsem na tohle připravená.

Zelená uklidňuje a já si tenhle interiér zamilovala.

1 komentář:

  1. Presne rovnako som sa cítila, keď som v Prahe nastupovala na výšku. Mesiac som revala do vankúša, ale potom som si zvykla a dnes ... dnes už som tak aklimatizovaná, že ma nevytáča ani metro ani cestovanie :) Kľudne môžeme dať niekedy zraz :)

    Pozývam ťa na narodeninovú súťaž na mojom blogu o kozmetiku Manufaktura. :)

    OdpovědětVymazat