neděle, května 28, 2017

Taková navenek, jiná uvnitř

Až si pár mých přátel/followerů na Instagramu a dalších náhodných lidí, kteří mě znají, přečtou tenhle článek, nebudou tomu chtít věřit a budou si myslet, že to je jen blábol, výmysl, že chci upoutat pozornost a chci být litována. Ne, naopak, raději budu zatloukat a nebudu si chtít o tom povídat, protože si tu situaci poněkud nerada přiznávám. Takže rada ještě předtím, než vás do celé té problematiky zasvětím: raději na to nereagujte, pokud to nechcete brát vážně.

Většina lidí by si ani nedokázala přiznat, že já dokážu být smutná a mít dost špatné stavy. Jsem usměvavá, ve společnosti mých dobrých přátel se dokážu skvěle bavit, uvědomit si, že je mám opravdu ráda a jsem šťastná, že jsem je poznala. Ale pak je tu uvnitř mě ještě jedna část, pokud bych jí měla ztvárnit, tak je to hnusná, černá bestie vydávající chrčící zvuky. Psychologové a podobní odborníci jí nazývají ,,deprese.'' A prý se uhnízdila i ve mě, co mi řekl jeden psycholog, ne ale v ordinaci, dostala jsem doporučení na jednu vynikající paní doktorku, bohužel při pohledu na její ceník se mi udělalo lehce nevolno a představa, že zaplatím takovou sumu někomu, komu se zhroutím a totálně rozbrečím v ordinaci, je docela děsivá. Nicméně vím, že s tím musím něco dělat. Prý to bude čím dál horší, pokud s tím něco neudělám.

Jenže tohle je hrozně složité. Kdo to zažil, tak mě asi chápe, ale ostatní se nedokážou cítit se do mé situace. Když se s tím někomu svěřím, reakce jsou: nezájem; hádka, že jsou to blbosti a na světě je přesně krásně a může být hůř; doporučení, ať si teda k tomu psychologovi zajdu; psaní si s někým, na kom si vyleju tu zlost, vztek a smutek (protože z očí do očí jsem se ještě s nikým o tom nebavila a při těchto stavech.) Čtvrtá verze zabírá asi nejlépe. Ještě stále na tomhle světě existují tak ochotné osoby, které mě vyslechnou a aspoň trochu se mě snaží pochopit. Za to jim moc děkuji.

A jak to probíhá, když se ta zrůda probudí a začne řádit v mojí hlavě? Nechá mě ležet v posteli, klidně celý den. Nebo zavřenou doma/na koleji, i když je venku fakt krásně. Do toho mi začne připomínat, ať se podívám na Instagram, FB na tu hromadu fotek od lidí, kteří toho nádherného počasí využili a užívají si ho venku. Ale většinou s někým. Takže mi nezapomene připomenout, že jsem docela sama a každý na mě kašle. Pak přejde na trošku drsnější formu a začne se mě ptát: ,,Proč tu vůbec jsi? Má smysl to, co děláš, co studuješ, když stejně chceš dělat něco jiného? Ale víš, že jídlo je teď dost mainstream a nezapadneš, neuživíš se tím? Ty chceš skákat padákem? Tak jo, proč ne. Cože, chceš si najít kvůli tomu brigádu? A víš, s kolika lidmi přijdeš do kontaktu, kteří nepochopí tvé názory a třeba tě i odsoudí? Hele a co kluci? Co ten, jak si s nim byla na Náplavce? Jak se asi teď má, když se po tom krásném víkendu vrátil k bejvalce? Ale bylo to fajn viď, staral se o tebe a ty si měla konečně pocit, že někomu na tobě záleží. Trochu tě i sebralo to, když si tam zároveň potkala toho fotografa, když ti před týdnem tvrdil, že by přijel a nakonec ho potkáš s jinou. A nakonec se rozhodneš napsat tamtomu, co se ti už delší dobu neozval a zjistíš, že si tě bloknul. Proč? To jsi opravdu tak hrozná? Proč všichni můžou být šťastní a ty ne? No proč? P R O Č ?'' A najednou mi po tváři stékají horké slzy, pálí mě oči a bolí mě na hrudi, jako kdyby mi hořelo srdce. Zajímavé je, že mě těmihle stavy provádí i ta bolest. A také strach, že už třeba nic nebude v pořádku. I když pak je, já se seberu, otřu slzy, vzchopím se a je to zase fajn. Ale na jak dlouho? Kdy mě to zase sejme? Kdy se to přehoupne přes hranici nezvladatelnosti?
Vím, že se říká, že je život jako houpačka - jednou jsi nahoře a pak zas dole. Ale houpačka se houpe pravidelně (většinou.) Tyhle stavy úzkosti se můžou projevit jednou za měsíc, dvakrát do týdne a nebo i čtvrt roku může být fajn. Jenže ta fáze dole není jen dole, je to jako kdyby se ta houpačka s vámi utrhla, letěla daleko a prudce dopadnete na zem plné prachu, bahna a špíny. Je jen na mě a na mojí hlavně, jak se s tím pádem poperu, jak rychle se oklepu a zvednu ze země.

Myslím si, že své pocity jsem popsala co nejlépe jsem mohla. Jednou tu odvahu najdu a do té ordinace paní doktory vstoupím. Bude mi líp, všechno se otočí tím správným směrem. Nesuďte mě, pokud na vás budu nepříjemná a nebudu mít v tu chvíli chuť žít. Deprese není krátkodobý stav, ale psychické onemocnění. Není to rýma, která vás za týden přejde. Na druhou stranu se z toho dá také vyležet, ale ne napořád.

Žádné komentáře:

Okomentovat