pondělí, července 17, 2017

Víkend mimo všední realitu - Jizerské hory

Upozornění: V následujících článku se vyskytuje přemíra superlativ, protože jsem nic podobného zatím nezažila a neviděla.
Můj milý mě pozval na víkend (14. - 16. 7.) na chalupu do Jizerských hor. Už jen z toho, že to jsou Jizerky, jsem byla nadšená, protože jsem za svůj krátký život byla jen na Šumavě, kterou mám prakticky za kopcem. Byla jsem plna očekávání, protože: je to na druhé straně republiky, dlouho jsem nikde nebyla, podle fotek by to tam mělo být nádherné a taky proto, že jsou to hory, lesy, příroda, zeleno, klid. A to všechno byla pravda.

V pátek k odpoledne jsme vyrazili z Prahy, po cestě jsem se stavěli ještě nakoupit jídlo v Mladé Boleslavi. Mimochodem, na severu Čech jsou silnice plné neukázněných řidičů (nechci tu psát sprostě, ale debil vedle debila no). Viděla jsem z dálky Ještěd a to, že jsem z toho tak nadšená a občas unešená i ze skal je proto, že já tady v té části republiky vážně nikdy nebyla; pak jsme projeli okolo Kofola letadla u dálnice, které slouží jako restaurace a to bylo pro milovníka letadel jako jsem já vážně luxusní podívaná. A pak už přicházely hory, skály, lesy a do údolí se plížila mlha a já měla pocit, že přichází podzim.

Stejný pocit přicházejícího podzimu na mě dýchl i s ubytováváním se v chalupě mého milého (jeho rodičů, ale tak víte co), která se nachází v Josefově Dole. Je tam spoustu malých chaloupek a hlavně roubenek, kterých na Šumavě moc není. Vypadá to tam úplně jinak než na jihu. Muselo se zatopit, protože v chaloupce samozřejmě nikdo celoročně nepřebývá, ale to nebyl jediný podnět, který ve mně vyvolal takovou náladu. Místnosti tam byly malinkaté, útulné, nádherná okna s ještě nádhernějšími závěsy. Čisto, útulno.
Jedno z nejkrásnějších svítání, co jsem kdy zažila. Ani mi tam ve výsledku moc nepřekáží ta peřina u okna.
Starý krásný velký hrneček s černým čajem a v pozadí jedno z těch oken s těmi závěsy.

V sobotu ráno jsme se probudili vcelku brzo na to, že byl víkend. Naše skvělá snídaně zahrnovala čaj, kafe, topinky s nivou, chleba se uzeným sýrem, maliny, meruňky a pár zamilovaných pohledů. Trasa, kterou jsme měli absolvovat, se na mapě zdála snadná a slova ,,asi 20 km'' mi jen tak něco neřekne, možná by mi někdo mohl vyrobit takovou tu plastickou mapu, kde je vidět, jak je který kopec velký, pak už bych si tu náročnost dokázala představit. Lehce před desátou hodinou jsme se vydali vstříc našemu cíli Prales Jizera, na jehož vrcholku se ve výšce 1122 m. n. m. tyčí obrovský kříž na ještě víc obří skále. Počasí nám vcelku přálo, prošli jsme okolo burácejících vodopádů a už to vypadala, že se našeho cíle asi budeme muset vzdát, protože začalo pršet. Trochu víc. Vyšli jsme z lesa na Mořskou cestu a najednou - žádné déšť, jéj. Pokračovali jsme dál, chvilkami jsme mlčeli, pak jsem vedla nějaké ty monology, kterým Honzík (a to jsem ze začátku jméno nechtěla prozrazovat) bedlivě naslouchal a určitě si říkal: ,,Ježiš pšt, poslouchej to ticho. :D'' Také bych se mohla zmínit o tom, jak zahřímalo a já měla v gatích, protože bouřky někde v lesích, to není nic pro mě. Takže po cestě se střídalo několik věcí: ticho - monolog - lehký dialog (ale zase aby to nevypadalo, že on nic neřekl, ale já jsem ta, co mluví víc) - horko a následné svlékání - zima a následné oblékání - užtambudem?, jakjetoještědaleko otázky - zakopcem, zazatáčkou odpovědi - vytahování mobilu a focení.
Nekonečná a nebo nekončící cesta? Asi obojí.
A všichni tady umřeme. Foceno chvilku po zahřímání.
Už jsme měli cíl na dohled, k vrcholu vede, co alespoň my víme, jen jedna oficiální cesta a dole jakoby na úpatí vede jedna dlouhá vrstevnice/cesta, dá-li se to tak říct. Je to z jednoho důvodu, při té cestě se nachází Klečové louky, jejichž součástí jsou rašeliniště. A co já naprosto zbožňuji jsou takové ty dřevěné chodníčky, která jsou postavené přes vlhká místa. To byla naše další zastávka, viz. fotografie.
Cestička tam a cestička zpět.
Klečové louky. Krásno. A na kopci je vidět náš cíl!
Pak vykouklo sluníčko a my začali stoupat vzhůru k nejvyššímu bodu. Nejdříve to byla relativně pohodička, kameny, dřevěné cestičky, kořeny, ale jakmile přišlo strmější stoupání, už jsem to nějak nemohla udýchat a bolely mě nožky. Ale já to zvládla, spolu jsme to zvládli a vyšplhali jsme po strmém žebříku na samý vrchol. Odměnou za tu námahu byl nepopsatelný výhled, ticho a lesy. A pro Honzíka pusa za to, že mě tam vzal a pro mě za moji statečnost.
Pohled ze zdola, ještě nás čekají dva kovové žebříky. A pak zasloužená odměna.
Netřeba slov pro tuhle krásu.
Zpět na chalupu jsme nešli původní cestou, ale dělali jsme takový okruh, takže jsme měli v plánu navštívit ještě jedno místo a o něm jsem už věděla dříve, jen mi v paměti moc neutkvělo. 101 let stará Přehrada Desná nebo také Protržená přehrada. Přehrady mě fascinují a tohle nebyla výjimka. Nádherné místo, i když poněkud smutný osud, při kterém přišlo o život 67 lidí.
Před 101 lety bychom stáli na dně přehrady.
Zbytek hráze a šoupátková věž.
Všude tam protéká nádherně čistá a studená voda s dnem zabarveným do rezavé.
Den jsme zakončili vynikající večeří, o kterou jsem se výjimečně nepostarala já, ale můj šéfkuchař. Holky, najděte si chlapa, co umí tak skvěle vařit jako ten můj. V noci jsem si myslela, že mi někdo láme kosti, budila jsem se bolestí levého kolene a kyčlí, chození z kopce je sice fajn, ale o dost náročnější pro kosti. 

V neděli jsme si opět přivstali, já vcelku rozlámaná, Honzovi vadil asi jen můj budík, ale já nechtěla nic zmeškat a užít si víkend naplno! Čekalo nás jen 7 odpočinkových kilometrů k vodní nádrži Bedřichov, kam jsme jeli ale kousek autem. Já si teda původně myslela, že půjdeme na tu velkou nádrž nad Josefovo Dolem, ale celý program byl v rukách Honzíka, ale tam je to prý hrozný výšlap, takže někdy jindy a už teď se moc těším, až se tam zase vrátíme. Nádrž Bedřichov na mě zapůsobila hlavně tím, jak vypadali dvě věžičky, nejsem odborník, ale hádám, že to byli přečerpávací věže/upouštějící věže. ? Nádherná stavba a tooolik vody. Já říkala, že mě to fascinuje.

Jsem tak natěšená na další výlety, tentokrát to asi bude ze Šumavy, ale pro mě je v České republice tolik míst, kam se chci podívat. Kdybych neměla žádné povinnosti, seberu se a jedu zase někam do přírody. O něco málo víc fotek se nachází na mém Instagramu, možná tam za čas přidám ještě nějaké jako takovou vzpomínku a ohlédnutí. Děkuji a víc takových tripů, prosím. ♥

2 komentáře:

  1. To je krása, taky by se mi líbil takovýhle víkend. Prostě pohoda, klid a žádný lidi. Asi taky doma prohodím pár slov, že bychom mohli také někam takhle zajet a klidně i do Jizerek. Moc se mi líbí t rašeliniště a nádrž Bedřichov :)
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherné fotky, som si istá, že vaša prechádzka stála za to :)

    OdpovědětVymazat